Je to 30 let… 21. února 1991 prošel Zákon o mimosoudních rehabilitacích, tedy restitucích

Klára Samková

Na tom zákoně je vidět, jak jsem stará… a jak jsem byla mladá, když se přijímal. Mladá, hloupá, i když snaživá. A převálcovaná. Což trvá dodnes. Ke kulatému výročí pár slov pamětnice.

Protože čas běží a pamětníků je stále méně, začnu připomínkou nudných faktů. V červnu 1990 jsem byla ve věku dvaceti sedmi let za Občanské fórum zvolena do Federálního shromáždění a setrvala v něm pouhé dva roky. Byly to však roky vydatné, svým způsobem z nich žiji dodnes, protože již tehdy se osazenstvo toho baráku rozdělilo na dvě části. Ta první byla pro restituce, druhá pro privatizaci. Já byla v té skupině první…

Coby právnické mládě jsem se usadila v ústavněprávním výboru, což mi na další dva roky vyneslo čtrnáctihodinové pracovní směny. Dlužno říci, že v té době se v celém Federálním shromáždění nacházeli tři (ještě jednou slovy: t ř i) osoby, které pracovaly jako legislativci, takže ústavněprávní výbor dělal normálně legislativní otročinu.

Co se týká nového směru právního řádu, ten byl nastolen – alespoň dle vnímání mnohých – přijetím zákona o soudních rehabilitacích č. 119/1990 Sb., který byl přijat dne 23. 4. 1990. Podepsáni pod ním jsou Havel, Dubček, Čalfa. Jeho účel byl vymezen v § 1 odst. 1 velmi nadějeplně:

Účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Každý normální člověk předpokládal, že naznačeným směrem se půjde dál a bude následovat navracení komunisty ukradeného majetku, pokud možno v plné šíři. Nestalo se tak a dlužno říci, že vysvětlením je, že ačkoliv pod zák. č. 87/1991 Sb., totiž zákonem o mimosoudních rehabilitacích, jsou podepsáni stejní pánové, došlo k dalším, pro následný vývoj zcela zásadním personálním změnám. Totiž že dnem 27. 6. 1990 se stal místopředsedou vlády pro legislativní záležitosti jistý Pavel Rychetský. A ministr financí, pan Václav Klaus, se stal prakticky všemocným, protože předchozí místopředseda vlády pro věci ekonomické, Valtr Komárek, byl i se svou ekonomickou koncepcí odejit do zapomnění. Dlužno říci, že kdybychom se jí drželi, s velkou pravděpodobností by se k nám nyní jezdili Švýcaři učit, jak se to dělá.1

Jakž takž ještě prošel zák. č. 403/1990 Sb., Zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd, který byl přijat 2. října 1990. Jeho rozsah byl opět dán § 1, a to takto:

Zákon se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, podle zákona č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, a znárodněním zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev, vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948.1) Za odnětí vlastnického práva ve smyslu tohoto zákona se považuje i přechod vlastnického práva na základě kupní smlouvy podle § 4 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb.

Problémy se ukázaly již v projednávání zákona, kdy se strhla první bitva, a to o okruh oprávněných osob. Poprvé se objevily snahy využít a zneužít „odúmrtě“ a tyto rozšířit na největší množství osob, tedy fakticky vydání majetku zúžit. Zde prohráli zpravodajové zákona první důležitou bitvu, totiž že okruh oprávněných osob byl vymezen jinak než dědické řízení. Nemělo to jiný důvod než prostě nevracet… Nicméně na základě těchto „malých restitucí“ se vrátila zcela převážná část domovního majetku, takže stále – alespoň mimo Federální shromáždění – převládala euforie nad tím, že to snad půjde. Uvnitř Federálního shromáždění se však již vědělo, že to nepůjde. Místopředseda vlády, JUDr. Pavel Rychetský byl proti restitucím do takové míry, že žádal pouze finanční odškodnění, nikoliv vydávání věcí. Proti němu se postavila skupina poslanců v čele s Václavem Bendou a Jiřím Skalickým. Taky jsem tam někde na krajíčku židle seděla a občas tiše (neb již tehdy jsem byla nesmělé, ba plaché děvče) připodotkla, že co se ukradlo, má být vráceno. Tvorba zákona následně přešla pod gesci … a teď nevím fakt koho. Asi Václava Klause, ministra financí? Zdá se mi. Ten sice chtěl – jak tvrdily zlé jazyky – Nobelovu cenu za ekonomii a obával se, že kdyby se restituovalo, nebylo by co privatizovat, ale přece jen jeho největší odpor spočíval v tom, že procházel chodbami Federálního shromáždění a svým specifickým hlasem vyzýval kolemjdoucí poslance: „Tak bojujte proti té Samkové, tak bojujte…“ Protože jsem se v mezidobí stala jednou ze třech zpravodajů tohoto zákona (kdosi moudře usoudil, že přece jen by měl být alespoň jedním zpravodajem právník, a protože ani Václav Benda ani Rostislav Senjuk jednak právníci nebyli, jednak nehodlali ze svých prestižních zpravodajských míst ustoupit, byla jsem dosazena coby „odborný kádr“ já. Znovu připomínám – bylo mi sedmadvacet…), stala jsem se nepřítelem všemocného ministra financí já. Pod záminkou převázání tylové mašle ve vlasech, kterou jsem v různých barevných kombinacích v té době do FS nosila (a neuvěřitelně jsem tím štvala Petra Uhla – dodneška nechápu, co může mít proti růžové tylové mašli), jsem odcházela na dámské záchodky a tam jsem plakala, neb slova pana ministra se mne dotýkala. To se tak mladým dívkám stává, že když se po nich vozí nejmocnější muži země, že pláčou…

Projednávání mimosoudních rehabilitací se poté, co iniciativa poslanců přinutila vládu, aby předložila „kompromisní“ návrh, stalo regulérní zákopovou válkou, kde se držely pozice jak u Verdunu. Bohužel, i já jsem občas ve své naivitě, nezkušenosti a nulové podpoře od kohokoliv ztratila nějaký ten zákop. Na příklad prof. Mečl (ano, byl to explicitně on), děkan Právnické fakulty a poslanec za KSČ(M) prohlásil, že vlastně praneteře a prasynovci by neměly být oprávněnými osobami, protože přece jich není nikterak moc a kdo to bude dohledávat… Já blbec jsem souhlasila – a zlikvidovala jsem tak restituci asi tak polovině Židů, kteří by jinak byli takto oprávněni. Protože prostě ten Auschwitz, přiznejme si, každý nepřežil… Ale mně to prostě v tu chvíli nedošlo, a tak mi nezbývá než doposud hořce litovat, omlouvat se a rovněž běsnit, že mne někdo tak nehorázně podvedl. Kde jsem naopak bojovala jako drak – i když opět marně – byla s.r.o. a zejména „rodinné akciovky“. Tenhle boj jsem prohrála a tentokrát …ehm… nepravdy šířil pan ministr Klaus, když tvrdil, že se vlastnictví akcií se nedá dohledat, takže restituovat nemožno. Prdlačky. Akcie veškerých podniků stahovala Živnobanka a měla naprosto perfektně vedené jmenné záznamy – nebo alespoň v roce 1990 měla. Nedohledatelných bylo tak 5 % zaměstnaneckých akcií, kdy ředitelé podniku buď zavčasu utekli za kopečky, anebo nebyla dokončená restituční řízení, která začala v roce 1945 jako následek násilné arizace židovského majetku. Se společnostmi s ručením omezeným to bylo ještě jednodušší, rejstříkové záznamy prostě byly. Budovou Federálního shromáždění také defilovaly delegace nástupnických spolků, které se rovněž dožadovaly navrácení svého majetku, a to včetně mé matky, která se dostavila coby zástupkyně brněnského dívčího spolku Vesna, v němž se svého času angažovala moje prababička. (Prababička, křtěná Viktorie, si v dospělém věku vzala počeštěné jméno Vítěza, její přítelkyně po ní pojmenovala svého syna, jistého Vítězslava Nezvala a rodinná tradice tvrdí, že jazyk této slovutné dámy měl co povědět k případům, rozhodovaným jejím manželem, předsedou trestního senátu Nejvyššího soudu ČSR. Aspoň je vidět, po kom jsem jak ten oukropeček.) Vesna nedostala nic, spolky nedostaly nic (s výjimkou Sokola, který za to beze zbytku vděčil sokolům v exilu, kteří prostě dali vládě kudlu na krk a prohlásili, ať zkusí zpochybnit jejich právní kontinuitu) a právnické osoby taky nedostaly nic… Vesna nedostala ani sbírku folklorních výšivek, kterou jí darovala moje rodina a která pravděpodobně dosud leží v nějakých škatulích brněnské textilní průmyslovky – pokud ovšem něco takového vůbec ještě existuje.

Obsah a peripetie zákona o mimosoudních rehabilitacích byly již mnohokrát rozebrány tak, že nezůstal na kameni kámen, některé restituční kauzy se pohříchu táhnou doposud, tak snad už jen poslední vzpomínka z projednávání zákona.

Je povinností zpravodaje vyjadřovat se k veškerým pozměňovacím návrhům, které padnou z pléna. S kolegy jsme se střídali, ale po celém odpoledni se již schylovalo k půlnoci a stále nebyl iniciativním návrhům, z nichž některé hovořily o nutnosti zvážit umístění jejich autorů v psychiatrické léčebně, konec. Už jsem fakt, ale fakt nemohla. Vedle mě seděl premiér Marian Čalfa, který velmi dobře viděl, že už jsem opravdu na konci sil. I naklonil se ke mně a zašeptal. „Paní kolegyňa, ešte stále to je vládny návrh, čo keby som to stiahnul…“ V tu chvíli jsem myslela, že jej zabiju, a obávám se, že jsem jej o tomto svém eventuálním úmyslu informovala. Nabita adrenalinem, tryskajícím z ideje prolít premiérskou krev v přímém přenosu na předsednické lavici Federálního shromáždění, jsem pravděpodobně zastrašila zbylé autory pozměňovacích návrhů tak, že z řady z nich sešlo.

Konečné hlasování nedopadlo dobře. Sněmovna lidu návrh zákona přijala, Sněmovna národů, a to zejména její slovenská část, nikoliv. Jedním ze zásadních problémů se jevil institut tak zvaných „urbářů“, tedy obecních lesů a pastvin, právní to institut neznámý u nás, rozuměj u nás… v Zalitavsku. Protože v Horních Uhrách, tedy rozuměj v Předlitavsku, platila jiná jurisdikce a obecní majetek tam přetrval, jakož přetrvává doposud. Okolo první hodiny v noci se v zasedacím sále Federálního shromáždění zhmotnil duch Franze Josefa der Erste – viděla jsem jej zcela zřetelně – a pohrozil nám, že jsme rozbili Rakousko-Uhersko. Druhý den ráno nastalo ono „dohadovací řízení“ a zákon byl přijat i Sněmovnou národů.

Nu a jak se píše v titulcích na konci každého filmu s Tomem a Jerrym, „That´s all, folks“. V roce 1991 jsme netušili, že pomsta Franze Josefa bude pokračovat pomlčkovou válkou až do úplného rozpadu federace. Také jsem byla nakloněna idei produkované další hlavou téměř pomazanou, totiž profesorem Zdeňkem Jičínským, který byl skálopevně přesvědčen o tom, že po nás, blbejch začátečnickejch poslaneckejch neznalcích, sehnaných narychlo po fabrikách a náměstích, přijde do parlamentu konečně ta správná a pravá elita národa a vše půjde jen k lepšímu. Pan profesor Jičínský zemřel před rokem v požehnaném věku jednadevadesáti let. Docela mne mrzí, že jsem se jej v následných létech nezeptala, jestli mu tenhle jeho názor vydržel. Protože jestli ano, tak tedy musím konstatovat, že jsme měli na to, kdo je „elita národa“ opravdu jiný, ale úplně jiný názor.

Stejně jako při pohledu na dnešní poslance s úctou vzpomínám na řadu svých tehdejších kolegů, tak se skláním i před monstrózním úsilím, kterým se podařilo dosáhnout přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích a před zákonem samotným. Bez něj bychom už možná byli rozkradení komplet… Rozhodně si nemyslím, že by se byl nějak extra povedl. Ale zkuste si představit, jaké by to bylo, kdyby nebyl… Ať tedy majetek, který se na jeho základě vrátil do rukou původních majitelů a jejich dědiců, slouží i nadále k rozhojňování bohatství naší země. Český majetek v českých rukou, ku prospěchu Země České. Ano, jsem staromilec. A tipla bych si, že mi to ještě takových dalších třicet let vydrží. Ať i vám…

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

klara.samkova@lawyers.cz
 

1 odkazuji na vlastní životopis Valtra Komárka: Kronika zoufalství a naděje.