Chtějí rodiče skutečně střídavou či vlastní výlučnou péči?

Hitem opatrovnických sporů v péči o děti je střídavá péče. Ústavním soudem je považována za nejlepší a jedinou vhodnou., pokud rodiče opravdu nejsou omezeni nějakou významnou neschopností či vadou osobnosti.

V této úvaze se nechci zabývat otázkou vhodnosti toho kterého uspořádání péče, ale tomu, proč se vlastně rodiče tak urputně buď své vlastní výlučné, anebo, když už není zbytí, tak střídavé péče vůbec domáhají. Této otázce se podle mého názoru nevěnuje prakticky vůbec žádná pozornost – alespoň v těch stovkách znaleckých posudků na děti a rodiče, které mi prošly rukama v rámci zastupování v opatrovnických sporech, jsem se s ní nikdy nesetkala. Psychologům beznadějně unikla, stejně jako OSPODu či UMPODu, tedy kolizním opatrovníkům dětí. Přitom právě v odpovědi na tuto nepoloženou otázku může být zakleta odpověď na skutečný motiv rodičů (prosím, zapomeňte na chvíli na klišé o „nejlepším zájmu dítěte“) a tím pádem i řešení problému.

Prvním problémem je, že oba rodiče velmi často zaměňují právní pojmy s faktickým uspořádáním skutečné péče. Zejména otcové bývají přesvědčeni, že pouze „padesát na padesát“ mu zajistí to, že si s dětmi udrží VZTAH. Protože o co jiného než o VZTAH při určení péče jde? Opět další otázka, která nebyla nikdy položena. Jde o zachování VZTAHU: a to jak rodiče k dítěti, tak dítěte k rodiči. Tane mi na mysli jeden můj (stále probíhající) případ, kdy soud dospěl k názoru, že dětem hrozí odcizení od otce, a aby k tomu nedošlo, svěřil mu je do péče. Výsledkem toho ovšem bylo úplné a naprosté odcizení dětí matce, se kterou se po roce a půl „soudního rozhodnutí, vedeného záměrem, aby se děti neodcizily otci“, děti nechtějí vidět, v podstatě ji nenávidí a naprosto ji vytěsnily ze svého života. Soudu gratulujeme a do Berouna posíláme klíčenku…

Jistěže je známo, že v případě, kdy se dítě stýká s jedním z rodičů méně než 33 % celkového času, dojde takřka vždy nutně a zákonitě k narušení vztahu k rodiči, se kterým se dítě vidí takto podstatně méně, avšak v případech, na které se nyní snažím poukázat, nejde o takto nevyrovnanou péči. Jde o rozdíl na příklad 2 dnů ze 14, tedy 5 ku 9, ba dokonce i šest ku osmi. Rodiče se dožadují úpravy „napůl“ bez ohledu i na organizační těžkosti, způsobené dětem. Je otázka, zda tyto organizační těžkosti, omezování dětí v jejich aktivitách (jo jo, já vím, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že styk s rodiči má vždy přednost před kroužky, nicméně, mohli by to p.t. soudci jít říci na příklad čtrnáctiletému mladému muži, který poctivě trénoval na zápasy a teď na něj nemůže jet, protože maminka/tatínek chtějí s ním být? Přeji pánům soudcům mnoho úspěchů a na ty klíčenky bych si měla asi pořídit nějakou manufakturu). Přirovnání požadavků rodičů, přejících si péči „napůl“, ke známé Šalamounově volbě se přímo nabízí a z rodičů pak jsou to často OBA, kdo by raději dítě rozsekli, než je měl celé ten druhý…

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co může být důvodem tak vyhraněného postoje rodičů, urputně trvajících na vlastní péči a následně svádějících urputný boj o každou hodinu, která by snad nebyla „napůl“. Dospěla jsem k přesvědčení, že rodičům – tedy nikoliv jim společně, ale každému zvlášť – nejde v soudním rozhodnutí jen o právní formu péče, jako spíše o dosažení o manifestace sociálního statusu, kterou představuje ten či onen druh soudního rozhodnutí.

Na straně matky je ne-svěření dětí do péče vnímáno jako sociální stigma, které matku zásadním způsobem degraduje a působí jí takřka neřešitelné problémy v jejím sociálním okolí. (Za skutečnou líheň těchto sociálně ostrakizujících přístupů vůči matkám, které nemají děti ve své výlučné péči, považuji zejména mzdové účtárny firem, pravidelně obsazené staršími ženami. Pokud matka nebere přídavky na děti a nemá děti ve své péči, na základě informací, které „uniknou“ z mzdové účtárny se její sociální status v zaměstnání velmi rychle horší, což se může projevit i na výši na příklad osobního finančního ohodnocení.) Ano – je to nespravedlivé a svým způsobem nepochopitelné, ale odebrání dětí z péče matky je pro matku sociálně velmi nebezpečné. Bohužel, toto vnímání postavení matky společností se mění jen velmi pomalu a je akceptováno zejména u žen, které jsou na pozici „vyššího managementu“. Tam naopak v průběhu let shledávám stále větší a větší otevřenost ke střídavé péči. Začalo to již před řadou let skřípěním mateřských zubů ve smyslu „ať si to ten hajzl s těma panchartama taky užije“, ovšem nyní, jak se ženy dostávají do vyšších manažerských pozic, začínají otevřeně přiznávat, že kdyby neměly děti ve střídavé péči s jejich otcem, nikdy by takové pozice nedosáhly. Velmi obvyklý je u žen ve středním a vyšším managementu nebo u žen – podnikatelek model, kdy v týdnu, kdy mají dítko ve své péči, mají významně zkrácenou pracovní dobu – na příklad od devíti do dvou či do tří a v následujícím týdnu jsou v práci 12 a více hodin denně. To jim umožňuje dosáhnout podstatně lepšího finančního ohodnocení a kariérního růstu, to na straně jedné, na straně druhé pak toto uspořádání vede ke zkvalitňování času, který mohou opravdu intenzivně a aktivně prožít se svými dětmi. Střídavou péči je proto možno charakterizovat jako emancipační nástroj žen. Avšak, nutno znovu zdůraznit, tento model zatím nachází větší rozšíření pouze ve vyšších příjmových kategoriích, bohužel obecně přijímaným vzorcem výchovy dětí se stále nestává.

Na straně otců pak nezískání dětí do střídavé či dokonce výlučné péče je bráno jako důkaz prohry, což zcela odporuje maskulinnímu vidění světa, které je jinak zcela pochopitelný a je přirozeným a správným vzorcem chování muže. (Pokud ovšem někdo není vyznavačem 385 různých pohlaví a uznává sociální a biologické rozdílnosti obou pohlaví, které jsou dány nikoliv kulturními konstrukty, ale cca 3,5 miliardy let trvajícím vývojem života na Zemi.) Protože v dnešní době je soutěž v naší kultuře mimořádně akcentována a prohra je sociálně penalizována, čelí i otcové hrozbě ztráty sociálního statusu. Proti syndromu „prohravšího“ jsou pak otcové často tlačeni do „boje o děti“ i svým sociálním okolím, čímž se otcové dostávají rovněž od „sociálních kleští“, paradoxně zcela obdobně jako matky.

Jsem toho názoru, že jak rodiče, tak i velmi často nefunkční kolizní opatrovník měli přestat nacházet řešení v užití právních instrumentů, kterými po sobě všechny tři strany házejí, jako kdyby to byly vrhací nože, ale měli by vyjít z hlediska naplňování faktických potřeb dětí. Teprve po nalezení funkčního modelu k tomuto uspořádání by se měla přiřadit příslušná forma péče a tu vtělit do soudního rozhodnutí. To přitom musí – především ve svém odůvodnění, které je často zcela podceňovanou částí rozsudku – zohlednit i nemalé sociální tlaky, kterým oba rodiče musí čelit. Soud totiž by měl být nápomocen rodičům prezentovat jeho rozhodnutí tak, aby bylo i pro sociální okolí rodičů snesitelné a hlavně, které by zachovávalo oběma rodičům jejich elementární důstojnost. Soud musí začít brát ohled i na to, že zájmy, které rodiče často před soudem demonstrují, jsou prostě jiné, než jejich zájmy vnitřní, skutečné – na příklad zájem obstát před tlakem široké rodiny či potřeba zachovat si vlastní tvář. („Zachování si tváře“ a „ztráta tváře“ je jedním ze základních fenoménů tisícileté čínské kultury, která má právě tento aspekt lidského sebe-vnímání mimořádně dobře rozpracován. U nás tomu alespoň částečně odpovídá potřeba sebeúcty, která ovšem je psychology, kteří se vyjadřují k uspořádání porozvodové/porozchodové péče dětí, zcela ignorována). Pokud bychom se měli místo čínského příměru pokusit najít nějaký nám kulturně bližší příklad, podívejme se na situaci, která je popsaná ve Skutcích apoštolů (viz: Sk 19, 23 – 40). Zde jsou občané města Efesu pobouřeni, že by snad někdo zpochybňoval jejich slavnou Artemis Efeskou a její chrám. Masový konflikt tam popsaný se jeví jako jednoznačně náboženského charakteru. Ve skutečnosti jde o přímou hrozbu ekonomického charakteru, protože pokud by kult Artemis Efeské upadl, došlo by k zásadnímu úpadku obchodu s památnými a náboženskými předměty, stejně jako k úpadku „turistického ruchu“. Pod náboženským konfliktem, který byl takto demonstrován, se tedy skrýval jednoznačně zájem ekonomický.¹ Což nemusí být špatně, ale jelikož předestíraný zájem zakrývá skutečnou podstatu problému, nelze tímto způsobem najít řešení. Proto pokud nejsou odhaleny pravé pohnutky rodičů a jejich návrhů na péči, nelze případ správně a spravedlivě rozsoudit. Považuji za nutné k tomu dodat, že soud tak musí učinit s veškerou úctou k osobnostem rodičů a jejich nelehkého postavení, které si sami velmi často dobrovolně nezvolili, ale byli do něj dotlačeni svým sociálním okolím a panujícími mravy. Může to znít dosti nezvykle, leč dle mého názoru by soudy měly být v tomto rodičům oporou…

Když už probíráme otázku „padesát na padesát“, bylo by dobré se taky zamyslet nad další častou fatální záměnou pojmů. Dožadující se rodič totiž velmi často zaměňuje péči za čas strávený s dětmi. A to je důvod, proč se takový rodič nekompromisně dožaduje minimálně rovnoměrného rozvržení času dětí mezi rodiče. Druhý rodič, tzv. „bránící“ si ovšem obvykle pod pojmem „péče“ nepředstavuje nutně čas ve formě časové dotace, ale jde mu o realistické uspořádání života dětí, zejména ve směru ke školní docházce a dále ve směru ke kvalitě času, stráveného dítětem s tím kterým rodičem. Jsou to velmi často matky, pro které je zásadním problémem a nevyčerpatelným zdrojem nesouhlasu s „péčí“ otce fakt, že děti, když jsou v „péči“ otce, nemají jeho osobní pozornost a skutečně osobní starostlivost. Pokud by se otec dětem věnoval, tedy poskytoval dětem kvalitní osobní péči v podobě své fyzické a mentální přítomnosti, výhrady matky k účasti otce na „péči o děti“ by zcela zásadním způsobem poklesly. (Vyzkoušeno opakovaně u mých případů). V tomto směru s láskou vzpomínám na jistou … prostorově výraznou soudkyni, u které se otec dožadoval péče k dítku „napůl“ s tím, že v době, když on bude v práci, bude dítko buď v celodenní školce jeho zaměstnavatele nebo v péči chův. Sama jsem měla značné nutkání sebezáchovně vyklidit pole, když soudkyně otci hromovým hlasem oznámila, že v žádném případě nerozhodne kladně o střídavé péči mezi matkou a chůvou, navíc realizovanou v ještě zcela jiném místě než je její soudní obvod…

Na závěr této pouze částečně právní úvahy si dovolím ještě něco málo dalších připodotknutí:

Pozoruhodným poznatkem je, že děti jsou, kupodivu, taky lidi. Nějak se na to dle mého názoru zapomíná. Módou poslední doby je uplatňování „participativních práv dítěte“, tedy právo dítěte, aby se od určitého věku vyjádřilo ke své situaci. Soudy dbají na toto právo stále více, ovšem běda, pakliže si dítě dovolí prezentovat jiný názor, než je očekáván (a to kýmkoliv, což je obzvláště problém, když každá strana si představuje něco jiného). Pak je názor dítěte kvalifikován jako programování „pečujícím“ rodičem. Dítě je shledáno druhým – nepečujícím – rodičem jako manipulované a je potrestáno buď nucenou psychoterapií (určitě stopro účinnou) anebo ještě lépe umístěním do „neutrálního prostředí“. Na druhou stranu ovšem je stejně tak pravda, že dítě, které má před soudem „svobodně“ vyjádřit svůj názor, ví velmi dobře, kam se vrací a že rodič, v jehož je péči, má nad ním stoprocentní kontrolu. Jen blázen by se stavěl na zadní. Zde si zase připomínám jedno staré židovské přísloví, které říká: „Když nemůžeš, co chceš, musíš chtít, co můžeš.“ (Opět zdravíme do Berouna…) A k hodnocení výpovědí dětí mi také přijde na mysl slavný citát Sigmunda Freuda, že někdy je doutník… opravdu jen doutník.

Ano, posuzování „dětských“ případů je velmi složité. Posuzování výpovědí dětí je navíc ještě velmi matoucí. Ale jestliže se rodiče rozhodli vložit zodpovědnost za své děti do soudů, tedy, když se rozhodli – ano, někdy poněkud méně dobrovolně – delegovat svá rodičovská práva na soudy, tak to soudy mají prostě povinnost tuto zodpovědnost přijmout se vší vážností a se vší úctou ke všem účastníkům řízení. Ta soudcovská zodpovědnost je v tomto případě velmi zvláštní, neboť tu musí soud nést nejenom k účastníkům toho kterého řízení, ale i k národu, o jehož budoucnosti, totiž dětech, rozhoduje. A pokud soudci tuto odpovědnost nést nechtějí, určitě se najde spousta práce na úseku exekucí a insolvencí, kde o dětskou duši nezakopnou.

Přeji jim i na tomto poli působení, které je také velmi potřebné, hodně štěstí.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawers.cz

1 K tomu in: „Nahá žena na střeše – Bible a psychoterapie, Prokop Remeš a Alena Halamová, str. 37 a násl.