Životopisná galerie
Fotografie a vzpomínky z různých etap života.
Moji rodiče (1957)
Vzali se v roce 1959. Oba vystudovali dějiny umění na Filozofické fakultě v Brně. Eva, rozená Zlatníková, a Bohumil Samek.
S tátou v Mikulově (1991)
Společný okamžik v Mikulově roku 1991.
1991 – Václav Havel
1991. Václav Havel v popředí, Samková v pozadí.
USA (1992)
Na půlroční stáži v Kongresu USA, zde s tehdejší československou velvyslankyní v USA Ritou Klímovou.
Cesta do „práce“
Na cestě do kongresové kanceláře významného republikánského kongresmana Christophera Coxe.
Hearing v Human Rights Caucus
Živý důkaz toho, od koho okopírovali 2. díl filmu „Legally Blonde“. Jen jsem v té době byla černovláska a klobouček jsem nenosila růžový, ale červený. Nevím, kolik Čechů mělo v US Human Rights Caucus (spojená komise Senátu a Kongresu pro lidská práva) svůj „hearing“, ale já ho měla. V Čechách to pochopitelně nikdy nezajímalo a nezajímá nikoho…
Svatba (1993)
23. 7. 1993 jsem se vdala za Ivana Veselého. Za svědka mi byl JUDr. Emil Ščuka. Svatbu nám platila Romská občanská iniciativa, protože jsme neměli fakt ani na flašku vína, natož na nějakou svatební hostinu. Svatební šaty jsem si šila sama. Manželství trvalo 17 let.
Dcera Daria (1998)
V roce 1998 se nám narodila dcera Daria. Dítě nesnášelo, když jsem někde prezentovala její fotky. Takže zde jen jedna. Ani nevím, která třída… To učení se jí ale vydrželo. Mohu být hrdá matka, ale řeknu jen: v patnácti mi řekla „matko, jsi retro“ – a odkráčela do velkého světa…
TOP 09 (2010)
Oslava volebního vítězství TOP 09 v roce 2010. Já – členka strany… Jo! Fakt jsem si myslela, že to je PRAVICOVÁ a KONZERVATIVNÍ strana. A bylo nás skoro 20 %, co si to myslelo. Vedení si to ovšem posléze tak nějak… rozmyslelo, že…
Evropský parlament (2009)
2009 – Evropský parlament. Špidlovi jsem jeho pochybné ekonomické názory bohužel nebyla schopna vyvrátit. To víte… „zdroje jsou“…
Nejdůležitější muž mého života
Nejdůležitější muž mého života – můj táta. Zde PF 2009 s fotkou z pořadu „Krásný ztráty“, tam nás pozval Michal Prokop. S tím jsem seděla v poslanecké lavici ve Federálním shromáždění (1990–1992). Při přijímání zákona o zemědělské privatizaci polohlasně pěl budovatelské písně typu „Budou chleby bílé…“ tak polohlasně, že na nás rozhořčené družstevnice z galerie házely slupky od banánů a rajčata. Ve „Ztrátách“ byl už Michal vyklidněný… na rozdíl ode mě…
2011 – Nová scéna
2011 – s Milošem Zemanem na Nové scéně v tzv. „interpelacích“. Blbá fotka, ale bavili jsme se oba…
„Cigoška! Cigoška!!!“
Cigoška! Cigoška!!! Aneb když média stvoří kauzu tak, že objektivní vyšetření trestného činu není možné. Aneb jak se stát v očích národa vrahem, když jste advokátem obžalovaného… Jojo, začalo to „mačetovým útokem“ v Novém Boru a dál už to jelo samo. Nedivte se nynějším „politickým“ procesům. Na začátku byla manipulace s vyšetřováním násilného trestného činu. Pokračovalo to přes Čapí hnízdo, stvoření médii, a pokračuje to dál: přes „šátkovou kauzu“ paní ředitelky Kohoutové až po „ukrajinskou kauzu“ paní učitelky Bednářové. Ale na začátku těchto mediálních humbuků byli Romové pochybné pověsti a nevalné povahy, tak kdo by se staral, že jo. Právo má ovšem takovou „pitomou“ vlastnost – totiž že buď je, nebo není. Nemůže být napůl a jen vůči někomu. Tak se nedivte, že jsme tam, kde jsme.
Křest (2006)
19. 11. 2006, v den narozenin své dcery, jsem přijala křest. Ke sdílení víry jsem si vybrala Starokatolickou církev, jejíž členem jsem dosud, i když se mi vůbec nelíbí její nikoliv věroučné, ale světské a politické směřování. Ke svému rodnému jménu Klára jsem přidala jméno Alžběta. K oběma svým patronkám mám velmi osobní vztah. Křtil mě tehdejší biskup Starokatolické církve Dušan Hejbal, v pozadí jsou moji rodiče.
Promoce (2008)
2008 – „Velká“ promoce (Ph.D.) na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Nade mnou stojí můj „adoptivní právní syn“ JUDr. Tomáš Tyl, Ph.D., vedle mě moje… ehm… spolužačka Mgr. Anna Šabatová, Ph.D.
Případ Bushky Bryndové
Bushku Bryndovou, přední dámu české „konopné scény“, jsem z jejího trestního stíhání za pěstování marihuany (ze které vařila mastičky pro ubožáky, kterým už nezabíralo nic jiného) vysekala. Trvalo to ale tři roky. Na soud do Tábora se mnou jezdil Štěpán Kotrba, který se se mnou celou cestu Praha–Tábor a zpět pravidelně šíleně hádal. V publiku byla pravidelně cca polovina členské základny Strany zelených. V rámci osvobozujícího rozsudku též padlo, že PČR je povinna Bushce vrátit veškeré zabavené věci, tedy zejména zabavené masti. „Ále,“ pravila Bushka, „ty už si policajti stejně dávno vymazali na ty svoje hemeroidy, snad jim posloužily mastičky ku zdraví, tak ty už, slavný soude, ani nehledejte…“ Zde na fotografii před táborským soudem poté, co jsem se probrala po Bushčině výroku z mdlob… (Byl to opravdu moc krásný soud, předseda senátu poctivě studoval do noci Bushčiny webové stránky a ona ho zkoušela z obsahu THC v různých marihuanových produktech. S ohledem na četnou přítomnost kamer a zvukových záznamů mohla být vskutku hrdá na to, jak vzdělala českou justici (bohužel očividně pouze dočasně), ba i laickou veřejnost.)
2012 – Imagine…
2012 – Imagine…
Když je v průšvihu i policie
I policisté jsou občas v průšvihu a potřebují advokátku… Samozřejmě, že zásah byl oprávněný, přiměřený, a zavřít potřeboval někdo úplně jiný!!!
Úsvit (2014)
V roce 2014 jsem kandidovala za Úsvit Tomia Okamury do Evropského parlamentu. Podle výzkumů euroklubu EFD (Europe of Freedom and Democracy), což byli samozřejmě „nacionalisti“, měl Úsvit šanci získat až 3 mandáty. Vedení klubu mě pozvalo do Paříže na předběžná jednání se stávajícími poslanci. Hrůza z návratu Samkové do politiky byla tak obrovská, že na mě byl nasazen (na pravdě) úplně nezávislý novinář Janek Kroupa a 8 dnů před volbami vytáhl „kauzu“. A Tomio, místo aby těch 8 dnů práskal jak Chruščov botou do řečnického pultíku a řval, že je to „spiknutí“, mě z kandidátky odvolal. Úsvit v eurovolbách totálně propadl a následně… se změnil v SPD. Další 4 roky jsem se soudila, že vše byla lež a „účelovka“, všechno jsem vyhrála a bylo mi to platné jak mrtvému boty. Karel Čapek napsal, že není nic staršího než včerejší noviny. Omyl. Není nic staršího a méně důležitého než vyčpělý politický skandál. Who cares…
Blok proti islámu (2015)
2015. Sněm Bloku proti islámu (zde s Petrem Štěpánkem), za mě poslední opravdu občanské politické hnutí. A pak se velení ujala Jana Volfová a bylo po hnutí… Poučení z krizového vývoje? Jestliže ti tvoji voliči důvěřují a zvolí tě, tak se neustupuje, ani když to na první pohled vypadá fér. První nefér akce ze strany J. V. přišla asi 15 minut poté, co jsem obdržela naprosto nejvyšší počet hlasů do vedení Bloku. Jo – jakou jste si mě vychovali, takovou mě máte: už ani o krok vzad, milánci…
2020 – rok mediačních výcviků
A že jich bylo... U mediátorky Kateřiny Bělkové i jinde. Mediovat či nemediovat – to je oč tu běží. Nemediovat. Jsem prostě tvrďák.
2021 – přátelství s bratrem Josefem
Navazuji sesterské přátelství s bratrem Josefem z trapistického kláštera v Novém Dvoře u Toužimi. Jak? Odebírala jsem e-mailové novinky z kláštera, v jedné zprávě mě cosi zaujalo, odpověděla jsem – a na druhé straně drátu seděl bratr Josef. LGBT do mužských klášterů fakt ještě nedorazilo (a nedorazí), takže stále jen v domě pro hosty a v kostele. Ne, k Římskokatolické církvi nepřestoupím. Ale přemlouvat mě, bratře můj, samozřejmě můžeš i nadále... Jsou z toho pak mnohahodinové teologické debaty a e-maily. Jo. Prej že trapisti jsou mlčenlivý řád. O tom bych teda mohla něco povídat...
2022 – Jordánsko, Petra
Na velbloudy jsme nevlezly. Definitivně propadám nejen Střednímu, ale i Blízkému východu...
2022 – Barcelona
Furt všichni Sagrada Família, Sagrada Família. Ale v Barceloně jsou taky středověké doky a v nich národní muzeum – a v něm replika středověké galéry! Super! (I když furt sama... a nemá mě kdo fotit...)
2022 – Brontosauři v Himalájích
S českou neziskovkou „Brontosauři v Himalájích“ do Malého Tibetu na severu Indie. Sbírali jsme peníze na podporu buddhistické školy v zapadlé vesnici na čínsko-indických hranicích a „plnili úkoly“. Na fotce přejezd motorkou (jako batůžek) přes sedlo 5 391 m n. m. Moji spolucestující chlapi štelovali ventily, vzduchu nebylo. V růžové bundičce – moje nezbytná výbava.
2022 – práce
Dále jsem v roce 2022 bohužel také velmi pilně pracovala... Protože složenky, krávy jedny zelený... znáte to...
Vánoce 2022 – smrt tatínka
Ve vánočním oktávu 2022 zemřel můj táta. Dej Bůh pokoj jeho duši. Péčí bratra Ireneje z pražských dominikánů přijal před smrtí vědomě Tělo Páně. Bratr Josef odevzdal jeho popel zemi tak, jak to má být. Díky.
2023 – Cena města Brna
24. 1. 2023, ani ne měsíc po tátově smrti, jsem od primátorky města Brna přijala pro tátu Cenu města Brna. O pár let dřív jsem od ministra kultury Lubomíra Zaorálka přijala cenu Josipa Plečnika za jeho celoživotní přínos památkové péči. Tehdy jsem ale nebrečela – táta byl naživu. Schází pořád.
leden 2023
Pokud můžu, pomůžu. Se senátorkou Zwyrtek Hamplovou u prezidentského kandidáta Andreje Babiše.
leden–únor 2023 – Volgograd
80. výročí bitvy o Stalingrad. Ráčej vodpustit, blahorodí, ale kdo chce porazit Rusy ve válce (a ano, mnozí jim nesmírně pomáhali, díky za to… Stalingrad byl například Brity masivně zásobovaný přes Írán, Kaspické moře a Volhu), tak je učiněnej magor. Návštěva Mamajevské mohyly mnou hluboce otřásla.
Volgograd – koncertní síň
Grandiózní šou ve Volgogradské koncertní síni. Neuvěřitelné ve všech směrech. Vyklizená příjezdová cesta, střelci na střechách, černá limuzína, VVP v jednu chvíli asi 15 metrů ode mě. A já… nic. Co jiného ode mě taky čekat, že…
2023 – Libanon
Utíkám před smutkem. Do Libanonu. Týr, Sidon. Vlajky Hizballáhu hnedle vedle Baalbeku mi ale neudělaly dobře…
Ústavní stížnosti
A semo tamo nějaká ta vyhraná ústavní stížnost…
Naše paní z Kibeho (Rwanda)
Ve stejnou dobu, jako se Panna Maria zjevovala v Medžugorje, navštívila také pasáčky v Kibeho, ve Rwandě. Varovala je před strašným utrpením, které čeká zemi, jestliže se její národ postaví sám proti sobě. Zjevovala se tam, jak stojí ten kostel na horizontu, mezi zelenými pahorky africkými. Naše paní z Kibeho. Přespala jsem u sester pallotiánek, které tam mají klášter a poutní dům. Mezi všemi poutníky jsem byla jediná bílá. Chtělo se mi z toho zvracet…
Kigali – práce a sisaloví sněhuláci
Ve Rwandě jsem pobývala měsíc, základnu jsem měla v hlavním městě Kigali, kde jeden Čech (ahoj, Petře…) založil neziskovku, která pomáhá chudým handicapovaným ženám (https://talkingthroughart.org/). Vyrábějí košíky a další produkty tradiční technikou. Jsem hrdá, že jsem jim poradila: „udělejte vánoční ozdoby!“ – a tak vznikli sisaloví sněhuláci na stromeček…
Rwanda – genocidní památníky
Jela jsem do Rwandy proto, že jsem chtěla vědět, jak spolu mohou žít lidé, z nichž jedna polovina se pokusila vyvraždit tu druhou. (cca 1 mil. obětí, cca 3 mil. vrahů). Myslela jsem, že „genocide memorials“ budou muzea – ale byly to masové hroby. Toto je kostel St. Jean v Kibuye. Ty šedé desky s bílým zábradlím jsou masové hroby…
Rwanda – mluvte spolu!
Detail genocidního památníku: lebky a kosti. Rwanda zavedla po genocidě lidové vesnické soudy (Abunzi committee). Tyto výbory rozhodly 80 % všech sporů, zbytek šel k soudům. Závěr? MLUVTE SPOLU!!!
Rwanda – Napoleonův ostrov
Uprostřed jezera Kivu, které odděluje Rwandu od DR Kongo, na „Napoleonově ostrově“. Ční 100 m nad hladinou, tvar klobouku, plný kaloňů velkých jako morčata. Absolutně a totálně úžasné…
Demoška 16. 9. 2023
Nechci patřit na Západ, jsem řekla. No… nechci. Ale zpřesním to: nechci patřit na ten Západ, do té západní Evropy, do její nynější podoby. Chci patřit… do Afriky. Do Íránu, do Libanonu, do… domů.
2024 – cestománie pokračuje
V lednu Thajsko – Malajsie – Singapur. A nejbezvadnější bylo koupání se slony… Pěkně si nechali umýt záda. Což ještě není tato fotka – tady jsem v Bangkoku. Jo, a kdybyste si mysleli, že abyste pochopili, že v Evropě bohužel žijeme ve středověku a náš vlak už teda jel, nemusíte se obtěžovat až do Singapuru – Bangkok vám k tomuto poznání naprosto stačí…
Sloní lázně
Tak tady se rochním se sloníkem. Nelze si mě s ním splést, neb plavečky mám – kdo by to do mě řekl – růžové.
46. Trénink na další cesty
Před hlavní mešitou v Kuala Lumpuru. Tady teda ovšem ten islám úplně „nedávaj“, protože mám namalované nehty na nohách a jsem bez ponožek. To v Karbale (posvátné město šíitů v Iráku) mě pěkně hnali a musela jsem do fuseklí!
Kuala Lumpur
How boring, dear Watson… A připravte se, to jsme ještě nedorazili do Singapuru…
Singapur – jeden obrázek a povzdech
Víte co – já sem žádné fotky ze Singapuru dávat nebudu: to nemá cenu. Ani ten organizační pořádek, ani to chlazené metro, ani ty parky, ani prostě lautr nic. No tak jeden obrázeček, no… Ale řeknu vám toto: Někdy v roce 1978 se do Singapuru vypravili soudruzi vedoucí ÚV Komunistické strany Číny, neb je popadla pochybnost – ne snad o soudruhovi Maovi, to v žádném případě – ale o tom, jestli vyzdvihli jeho správné myšlenky a jestli by nebylo vhodné vyzdvihnout jeho ještě správnější myšlenky a nebylo by možno dělat ještě něco lépe. A tehdejší – mein Gott, co on to vlastně byl… asi všechno kromě krále… Li Kuang-jao (Lee Kuan Yew) čínské komunistické delegaci řekl: „Podívejte se, my všichni tady jsme potomci čínských kulí – nosičů a nádeníků. A dnes máme prosperující město a rapidně rozkvétající ekonomiku. Proč byste to nemohli mít taky?“ A tak se čínští soudruzi nadechli… a mají to taky. Teda povětšinou, že. Což takhle se nadechnout…