Bratrům Slovákům s láskou…

Nevolíte menší zlo, ale jenom dobro? A politika je svinstvo? Není…

Když jsem byla mladé děvče, přihodilo se mi zcela bezzásluhově a dopuštěním Božím, že jsem se ocitla ve svých sedmadvaceti letech ve Federálním shromáždění. Okamžitě jsem začala všechny… prostě mě neměli rádi, protože jsem už tehdy byla hubatá vosoba a vyslovovala jsem jisté pochybnosti o teorii prof. Jičínského, že to jenom my, ta „první poslanecká várka“, jsme tak blbí a všichni následovníci už budou cajk. Což ovšem bohužel nebylo v kontradikci k tomu, že i já osobně jsem byla totálně blbá, naivní a když na sebe pohlédnu svýma dnešníma očima, jeden by nade mnou zaplakal. Jen chabou útěchou mi může být, že stejně na tom byli prakticky úplně všichni, včetně člověka, se kterým jsem se sice v následujících letech ideově rozešla, neb zamířil do ČSSD, ale stejně jsem jej měla vždy moc a moc ráda. Mluvím o Pavlu Dostálovi. Kromě toho, že jsme se cílili býti spřízněni láskou k divadlu (a nejednu chvíli jsme spolu o něm prokecali…) tak jsme také spolu prožili první federální hlasování, které jsme oba úplně stejně zvorali. Neb jsme si oba naivně mysleli, že se bude vždy hlasovat o celém zákonu najednou a nejlepší varianta se odhlasuje tak nějak v celku. Než jsme pobrali sytém pozměňovacích návrhů, tak jsme nejednou zvedli ruku pro totální hovadinu.

Následující dvě léta hlasování mne připravilo o značnou část zubní skloviny, neb jsem zuby skřípala ostošest… Je to ještě přijatelné? Už to není přijatelné? Někdy to bylo 49 ku 51. 49 % zákona nesnesitelných… ovšem šlo o to, aby nebylo 51 % zákona nesnesitelných. Říká se, že politika je věcí kompromisu. Hovno. Politika je vždycky přetahování a jde o to, na který konec lana se člověk postaví. Blbý je, že skutečně nelze stát stranou. Že jako „se zdržíte hlasování“? Nikoliv… i tím se postavíte na jednu stranu lana, a i když aktivně netáhnete, tak jste alespoň mrtvá zátěž. Nehlasovat můžete pouze na kremačním roštu (pokud se ovšem takto neúčastníte korespondenční volby), leč dříve nikoliv. Smiřte se s tím: hlasujete vždy a všude a o všem.

No a proto je politika svinstvo!! No – možná je… ale málo kdo si je schopen a hlavně ochoten uvědomit, že politika je úplně stejné svinstvo jako život sám. Podobná rozhodnutí – totiž na který konec lana se zavěsit, respektive, která z variant je méně nesnesitelná – děláme každý mnohokrát za den a ani nám to nepřijde. Počkáme na autobus, který přijede až za dvacet minut, ale odveze nás přesně na místo, kam se potřebujeme dostat, anebo pojedeme autobusem, který jede teď, ale budeme muset jít deset minut pěšky? Žádný kompromis tam není. Není autobus, který by jel hned a potom jel další část cesty pomalu tak, že na místě budete stejně jako s tím, co jede až za dvacet minut, ale budete u toho moci sedět a třeba si číst. Prostě buď natáhnete nohy a dojdete to nebo si usedíte zadek v čekárně. Takovýchto vzájemně neslučitelných rozhodnutí každý, kdo se nad tím poctivě zamyslí, určitě najde ve svém běžném životě spoustu. Napadá mne další: koupím si toto tričko, které je opravdu drahé a opravdu se mi moc a moc líbí, anebo si koupím toto levné, které tak říkajíc „tělo přikryje“, ale jinak nic moc? Zejména v oblasti financí děláme tyto ne-kompromisy, totiž alternativní (alternativně ve smyslu navzájem se vylučovacím) velmi často a zase – sice to naséře, ale v zásadě nevadí. Proč tedy toto rozhodování, totiž rozhodování požadující dodržování „absolutních hodnot“, které nás v běžném životě ani nenapadne, je pro nás v politice údajnou nutností? Bavit se o tom můžeme dlouho, určitě spoustu lidí napadne spousta argumentů, ale já si dovolím předestřít jen jeden: PROTOŽE NÁM ŘÍKAJÍ, ŽE SE MUSÍME ROZHODOVAT V RÁMCI ABSOLUTNÍCH HODNOT. Kdo nám to říká? ONI. Oni – média, oni – ti, kteří kandidují. Oni – kteří námi manipulují. Když nebudeme volit absolutně ve jménu absolutní pravdy a absolutních tak zvaných hodnot, jsme zrádci, hajzlové, renegáti a prorusssští/proaaaameričtí švábi. Ti, kteří mají své evidentní zájmy, nám vnucují pocit viny, selhání a nedostatečných morálních hodnot, a to výlučně KE SVÉMU VLASTNÍMU PROSPĚCHU. A národ/y a voliči jim na to opakovaně skáčou. Výsledkem je milion propadlých hlasů v českých parlamentních volbách a Slovensko mílovými kroky kráčející k Čaputové v gatích. Najednou platí, že nejsi-li fundamentalista, volící svou pidistranu a pidikandidáta, máš právo jen chcípnout a nevydejchat vzduch ve volební místnosti. Volil jsi Harabína? Zapomeň, že bys šel volit Pellegriniho, to jsi okamžitě žumpa všech žump!!!

Takhle to s námi i s vámi, moji drazí bratři Slováci, hrají. Rozděl a panuj platilo odjakživa. Teď to máme zmodernizované, protože kdo se rozdělit nenechá, je ještě navíc morální odpad, který je uklován těmi samými slepicemi, jako je dotyčný sám a v jeho vlastním hejně…

Otázka, zda volit „menší zlo“ nebo být absolutisticky a fundamentalisticky umanutý za „jediného čistého správného“, není nová ani v politice, ani v úplně jiné oblasti našeho každodenního života, totiž v rodičovství. Jednou ze zásadních rodičovských otázek totiž je, jak být „dokonalým rodičem“. Naštěstí tento problém již psychologové zdárně vyřešili, a koncept „Mother good enough““ – tedy pouze dostatečně dobrá, nikoliv perfektní matka, je v psychologické komunitě obecně uznávaným standardem funkčnosti a správnosti. Což to takhle aplikovat v politice?

A abych tedy dala ještě ten příklad z politiky: demontáž Evropské unie má jeden předobraz, nad kterým stále přemýšlím: totiž ukončení britského koloniálního panství v Indii. Tisícům lokálních i celonárodních vůdců to vzalo nějakých padesát let tvrdé dřiny, podpořené absolutní obětí národa, včetně dobrovolných pochodů vstříc takřka jisté smrti. (K tomu doporučuji zejména vlastní Ghándího životopis: https://www.megaknihy.cz/osobnosti-duchovni-literatury/239093-muj-zivot-aneb-o-mych-experimentech-s-pravdou.html a vězte, že s pravdou fakt experimentoval…) Nakonec musel Ghándí udělat politické rozhodnutí, o kterém VĚDĚL, že je špatné, ale také věděl, že jej udělat musí, že je jediné funkční. Britové totiž tvrdili (poněkud to zjednoduším, ale vy si to určitě dostudujete), že jejich koloniální panství musí být zachováno, protože jen a pouze to zajistí bezpečnost a mír mezi muslimskými a hinduistickými Indy. Ghándí domluvil rozdělení celého britského území na muslimský Pakistán (což je paradoxně skutečná kolébka indické kultury) a hinduisticko – buddhistickou Indii. Mimochodem – stálo ho to život, protože právě toto uspořádání vtisklo fundamentalistovi – ano prosím, FUNDAMENTALISTOVI, KTERÝ TO VŽDYCKY MYSLEL MRAVNĚ A ČISTĚ!! – do ruky zbraň, kterou Ghándího zastřelil. Prostě žádný rozdělování Indie, vo.e, to raděj chcípnem pod Britama, že jo!!! (Hojím se nadějí, že se dožiju toho, že Pakistánci a Indové konečně přijdou na to, že se z britské strany jednalo o odpornou manipulaci a s tou svou uměle vybudovanou nenávistí přestanou…)

Tak nějak se mi k tomu přimotal ještě jeden obraz. Je na něm vyobrazen staroegyptský bůh Anubis s váhami, na kterých je váženo srdce zesnulého oproti tzv. pírku Maat, které symbolizuje pravdu a řád, a které je na druhé misce vah.

Vaše srdce a vaše hlasy budou zváženy. A váha má jen dvě misky.